Google Jetpack Compose Glimmer

Hana Knapova 2026 Nová technologie AR/VR, google, UI

S nástupem nositelných technologií a rozšířené reality se digitální rozhraní dostává do zcela nového kontextu. Google v rámci vývoje AI brýlí s opticky průhledným displejem představil designový přístup Jetpack Compose Glimmer, který reaguje na zásadní změnu: uživatel už nepracuje s obsahem uzavřeným v obrazovce, ale vnímá digitální informace přímo v reálném světě. Rozhraní se tak nestává samostatnou plochou, ale vrstvou reality.

Na rozdíl od tradičního designu zde neexistuje prázdný „canvas“. Prostření je proměnlivé, plné detailů a světelných podnětů, které nelze kontrolovat. Transparentní displeje navíc přidávají světlo do zorného pole, ale nedokážou realitu ztmavit — černá barva je ve skutečnosti transparentní. To zásadně mění práci s kontrastem a barevností. Příliš světlé prvky mohou oslňovat, syté barvy se v jasném prostředí ztrácejí a jemné, odstupňované tóny zajišťují lepší čitelnost. Design tak pracuje s tlumenou barevností a jemnými přechody odstínů, které umožňují informacím zůstat čitelnými bez narušení okolního prostředí. Místo plných ploch se používá zvýraznění obrysem nebo měkké světelné halo, které zvyšuje kontrast bez agresivního svitu.

Zásadní změnou je také způsob, jakým se rozhraní umisťuje v prostoru. Digitální prvky nejsou fixovány do středu zorného pole, ale objevují se v jeho periferních oblastech nebo v blízkosti obličeje tak, aby nerušily vnímání reality. Jejich pozice a velikost se neřídí pixely ani fyzickými jednotkami vzdálenosti, ale vizuálním úhlem — tedy tím, jak velkou část zorného pole zabírají. Minimální čitelná velikost odpovídá přibližně 0,6 stupně zorného pole, což vychází z fyziologie lidského vidění. Rozhraní je často navrhováno tak, jako by se nacházelo přibližně ve vzdálenosti natažené paže, tedy zhruba metr od uživatele, ale ve skutečnosti jde o optickou projekci odpovídající určitému úhlu vnímání. Hloubka prostoru zde hraje klíčovou roli. Informace jsou vrstveny podle prostorové vzdálenosti, čímž vzniká přirozená vizuální hierarchie. Prvky blíže k uživateli působí důležitěji, zatímco vzdálenější obsah zůstává v pozadí.

Google upravil své písmo Google Sans Flex tak, aby bylo čitelnější v prostorovém zobrazení. Pomocí tzv. optické velikostní osy (optical size axis) se písmo automaticky přizpůsobuje velikosti a podmínkám zobrazení. Znaky jsou tvarovány tak, aby byly snadno rozpoznatelné i při krátkém pohledu: písmena jako a nebo e mají větší vnitřní otvory, tečky nad i a j jsou posunuty dále od těla znaku a celkové proporce podporují rychlé čtení. Optické škálování zároveň automaticky optimalizuje rozestupy mezi písmeny, takže není nutné je ručně nastavovat v kódu. Výsledkem je text, který je maximálně čitelný na první pohled i v pohybu.

Významnou roli hraje také pohyb. Motion design zde neslouží jako dekorace, ale jako nástroj čitelnosti a komfortu. Jemné animace pomáhají oku zachytit nové informace bez náhlého vyrušení. Notifikace se objevují plynule a postupně mizí, čímž minimalizují rušivost. Pohyb zároveň pomáhá odlišit aktivní prvky od statického prostředí a zlepšuje jejich vnímání v periferním vidění.

Tento přístup vychází z hlubšího porozumění lidské pozornosti. Rozhraní má poskytovat informace rychle a nenápadně, bez nutnosti přerušit činnost nebo odvrátit pohled od reality. Technologie se tak stává tichým asistentem, který doplňuje lidské vnímání, místo aby ho nahrazoval.